KONEC KOMEDIE V ČECHÁCH

Milena Oda

 

Konec Komedie v Čechách

 

Je to zvláštní, že se to skutečně stane, že Divadlo Komedie s celým ensemblem a se všemi německými autory, které nám Dušan D. Pařízek s jeho úžasným týmem během tolika let představil – končí. Nemohu hovořit o tom do detailu, to není účel mého dojmu. Ale vím, co divadlo pro českou kulturu znamená a znamenalo. Nebudu dělat sondu do představení divadla, jen bych chtěla toto divadlo čtenářům připomenout a hlavně zdůraznit, že Praha, Česká republika ztrácí jakýsi poklad kulturního významu nejen z pohledu divadelního! Jak se tohle mohlo dopustit, ptám se sama sebe a teď se ptám věřejně! Praha, Čechy zase něco svojí kulturní ignorací ztrácí! Není to poprvé a hrozím se z toho, říct naposledy, protože špatně dopadnou ti, co to myslí upřímně. Praví umělci.

Pokaždé, když jsem byla v Praze „hned“ jsem šla do Divadla Komedie. Když jsem bez lístku dorazila, většinou neohlášená… ale vždy jsem lístek dostala! Není to úžasné? A pak ta atmosféra, která mě vtáhla! Jak na prknách, tak i v kavárně. Otevřené divadlo, které své herce neskrývá před fanoušky; režiséři, kteří ze sebe nedělají hogofogo, ale sedí s diváky v jednom prostoru. I když Dušan D. Pařízek vyrůstal v Německu, zachoval si něco půvabně českého a to je vřelost. V Německu se režiséři, herci zamknou do kantýny, která je někde vzadu za divadlem, a nikdo z diváků o nich neví. Jen na jevišti se k nim vzhlíží k jako k bohům. To je něco tak fatálně destruktivního, kde chybí jakási přirozenost, lidská společenskost.

Nahoře a dole, se rozlišuje v Německu mnohdy až extrémně, právě v kultuře. Tady to myslím tak extrémní není. Znám pár pražských divadel a vidím, že tahle otevřenost, vřelost existuje i po představení mezi divákem a hercem. Tuším, že by si herci možná přáli německý model, a možná němečtí jsou uhranuti českým „modelem“, ale to už je národní rozdílnost. Každopádně tento německý model Dušan D. Pařízek do Čech díky bohu nepřinesl. Ale přinesl z německy mluvících zemí plno dramatiků, kteří v jeho a dalších podáních oživili českou kulturu, vnímání našich sousedů, ke kterým se takhle mohly prohloubit pozitivní vztahy, ty kulturní, existují-li nadále ty společensko-politické rozdílnosti, které to pozitivní, nekritickékriticky politicky nabourávají. Ale považujinaši existenci jako poselství, kdo žije tady i tam (v zahraničí), abychom mosty spojovali a ne rozpojovali. A o to se zasadil tým Divadla Komedie. Všichni byli součástí všech představení, a k tomu ušitými na míru doby a místa!

Viděla jsem převážně představení Dušana D. Pařízka – působí nejen v Praze, ale i v Německu, Rakousku či Švýcarsku. (Zde nechci být nespravedlivá, ale nebudu popisovat práci dalších režisérů divadla, která jsem v plné míře neviděla).

Představení D.D. Pařízka mají pro mě vždy jasná, konkrétní poselství a jsou pro mě podněcujícím uměleckým zážitkem. Chápala jsem jeho divadlo, jako (formující se) umělecké dílo. Těšila jsem se na představení, která měla názor, umění a čistotu. Výběr autora jsem považovala za jeho osobní projev (ne podplacenou nutností společenské osvěty a možná proto asi končí?), pro diváka každopádně oživujícím novátorským přenosem, přímo do našich hlav a srdcí proudily estetické zážitky scén. Autor je, alespoň tak jsem to vnímala právě u Dušana D. Pařízka často jen motivátorem a tématem k představení, všechno ostatní – dobu, čas a místo Dušan D. Pařízek přizpůsobuje současnosti, aktuálnímu myšlení diváků a dění doby – tahla konfrontace byla pro mě vždy uhranující, – dokázal to. Odprostit se od předlohy, prolomit tu úctu a „drze“ a troufale se vzdálit od původního textu je víc než divadelní.

Autor jako by byl jen pozlátkem do programu divadla, a i když moc toho z textu autora nezůstalo, tak přeci jen jsme dostali víc než jen pozlátko! Znamená to o hodně víc, odcházet z divadla nabití, elektrizovaní a čerstvější než jsme tam šli nebo nemluvě snad ani že bychom si splnili svou kulturní povinnost. Což je jen slepá ulička kulturního ignoranství, ale s tím se člověk rodí, to se naučit nedá.

Vlastně to vůbec nechápu, že tohle divadlo končí, že vlastně to nikoho netrklo, aby řekli, tak mi tu Komedii musíme zachránit, podpořit. Ale chápu to, Komedie je umělecké divadlo, nekomerční, a umělci si neumějí žádat o peníze. Tvořit svobodně je nejvyšší zákon, ale když pak ta svoboda končí zánikem sebe samých, tak musí přijí alarm přežití, buď skončit s tvorbou, nebo-li přerušit a začít zase s nesvobodou a nebo hledat svobodu jinde a vrátit se k té původní – jinou cestou.

Divadlo Komedie a jeho celý tým by ztratilo asi svobodu nebo by vlastně nemohlo být už vůbec kreativním, a tak je lepší skončit. Nezanechají nedokončené dílo, protože víceméně všechna jejich představení byla ukončenými uměleckými projevy. Pokud se někdy někdo na scéně opakoval, a bylo to vytýkáno, že ten a ten používá stále stejně triky či stejné efekty, tak to patří k uměleckému vývoji, já se také opakuji, protože už (zase) píši ódu, tentokrát Ódu na Divadlo Komedie.

Bude mi chybět při mých občasných navštěvách Prahy, jak mi budou chybět ti lidi, kteří jsem tam vídala, připíjela s nima, bavila se u stolu, jako divák, jako autorka, i vzhlížela jsem k nim, k jejich úžasnému podání a vydání se pro ostatní. To mi bude skutečně chybět…

Jak to vše v krátkostí popsat, celý ten dojímavý konec, který jsem nedávno na jejich poslední premiéře zažila… 

Naštěstí osud tomu chtěl, že jsem byla zase jednou na návštěvě v Praze, a že jsem šla kolem Divadla Komedie okolo 20 hodiny, a bylo tam tak plno, že mě ten dav hned vtáhl dovnitř a vidím, že je premiéra, a nejen nějaká – poslední premiéra tohoto ensemblu! Vyprodáno. Ale Anička od štábu mi sehnala lístek, protože tušila, co to pro mě bude znamenat. Ale já jsem netušila, jak mě to vezme, že jsem tam a že je to konečná… ať prý nejsem sentimentální, řekl mi na konci Jirka Štrébl, skvělý herec.

A Standa Majer se jen usmál, ale „Oda musí být i sentimentální“, no ano, ódy jsou sentimentální!

A poslední premíra byla zábavná, sentimentální, hluboká a všeobjímající – postavy z divadelních her za léta Divadla Komedie. Představení se jmenovalo „Hodina, v které jsme o sobě nic nevěděli“od Petera Handkeho a bylo to úžasné – beze slov…

A na závěr už vůbec chyběla slova! Herci drželi v rukách šampusové sklenky a šampusy a vyzvali všechny diváky, aby s nimi otevřeně oslavili tu poslední premiéru… krásné gesto, krásné melancholické okamžiky najednou se zvěčnily s přípitky. A když jsem tak kráčela po tom jevišti zabodávaly se mé podpatky do novin, z kterých se během představení jakoby četlo, a jak jsem se tak unášela těmi melancholickými vlnami, najednou se lodička zastavila přímo na mě samé, co oči nevidí, na zemi sebe samou, potrhaná celá tam ležím s dalšími autory, směji se na sebe, a čtu svoji vlastní Ódu na atomové jaro, které vyšlo v jednom čísle Literárních novin… seberu slavnostně sama sebe a jdu připít s Jirkou, Standou, Dušanem, Pavlínou a všemi dalšími na novou budoucí ódu, na mou novou hru, kterou pro ně napíšu a na další skvělá představení a jasně, že jsme si zanotovali Ódu na radost, nic vlastně nekončí, říkali si – komedie pokračuje dál, ale bez Komedie Dušana D. Pařízka a jeho týmu v Čechách!

Text vyšel v Literárních novinách v prvním srpnovém čísle 2012.  – více: http: //www.MilenaOda.com

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s