L jako lidskost, L jako láska! Lidice Ležáky.

 

Milena Oda

LIDICE LEŽÁKY

L jako lidskost a L jako láska. Lidice a  Ležáky jsou opakem. L se změní v N. Neláska, nelidskost. Z dnešního pohledu je vypálení malé vesnice skoro dennodenní události v zemích světa, kde nepanuje morálka, lidskost, nic. Nic ale není a nebylo snad ani nikdy synonymem pro intelektuální Evropu, už vůbec ne pro Německo. A nemělo by být ani pro zbytek světa. Dneska to zní až skoro malicherně se nad touto tak okrajovou událostí, jako je vyhlazení vesnice pozastavovat. Ale tohle je zcela privátní zaležitost, mezi Němci a Čechy a mezi Čechy samotnými.Tohle chápeme jen my.
Pro nás, pro naší zemi a pro Německo je tato událost stále pozastavením nad tím, že jsme byli tak nelidský… Jak je možné, že Německo, tehdy země plná umělců, intelektuálů, průmyslníků, tedy víceméně inteligentních lidí dopustila se na sobě samé a na celém světu takového zločinu… Zemřelo nejen milion lidi, ale co víc – i jejich duše na dalších milion let. Tady platí pravidlo, jeden za všechny, všichni za jednoho. Národ Němců zabil tolik miliónů lidi, duše vrahů musí zákonitě odemřít, ztratit veškerý život, city, lásku a radost na dalších milión let. Mám občas pocit, že tohle se občanům Německa asi stalo. Jsou nemocní, postižení ranami z války. Válka pokračuje v nich se sebou samými. Bolest je hluboká, nekonečná, i když si to nemohou vždy přiznat, jinak by se zabíjeli (metaforicky). Duše vraha, který už sám není vrahem, ale je jeho dítětem, je jeho pravnoučetem je stále postižena a  je stále připomínána na své dědictví. Je to vežeňská koule ve vlastním vězení. 

A pak příjdou události jako třeba oslava konce války, připomenutí obětí války. Lidice, Ležáky. Stále dokola tím žije Evropa. Tíha dějin je skutečná.
Německý prezident Joachim Gauck udělal velké gesto, zaslal oficiálně 8.6. 2012 dopis adresovaný prezidentu Václavu Klausovi a všem Čechům. Vzal zase na sebe to břímě svých rodičů, prarodičů a zpověděl se ze své bolesti. Zcela upřímně se omluvil za zlo, které bylo Lidicím, Ležákům způsobeno. Velký respekt k jeho slovům, a dík za ně. Náš český prezident Václav Klaus odepsal korektně, diplomaticky dobře. Krok k smíření, krok k tomu, aby Češi konečně pochopili (ve svém malém sebevědomí vůči Německu a zatvrzelosti), jakou bolest Němci v sobě nosí. Jak trpí, celý svět na ně ukazuje jako na nacisty. Vcítit se aspoň na chvíli… Přála bych si, abychom jim odpustili, abychom my jako národ udělali to gesto – smíření se se zlem minulosti, a udělali gesto lásky, pochopení a smíření a vkročili tak na novou cestu. Jsme malý národ, ale tímhle může být větší – duchovně. Napsat dopis v tomhle znění, tak bych si to přála. Dokážeme tak v sobě tu lidskost, která je důležitá v každé době, v každém momentě i v míru pro jeho další zachování. Není už doba, že budeme nenávistní vůči druhým v Evropě, a zahrabeme se a schováme se za vlastním státem a národností a odtud jako jeho občani budeme vysílat zla na druhý… Stát už není. Je už jen kontinent v globálním vnímání Země a koneckonců ekonomiky.

Já jsem tohle během svého několikaletého pobytu v Německu myslím dokázala, jinak bych tam tak dlouho nežila. Myslím, že žít nyní jako EU, znamená tohle se musíme naučit. Smířit se se zlem minulosti, které jsme na sobě spáchali jako Evropané ne už jako národy a udělat za tím čáru a začít nanovo. Jako jednotná EU, alespoň duchovně se spojit v jeden celek.
Nezapomenout, že Češi spáchali zlo na vlastních Češích i během Druhé světové války. A tím jsou pro mě Lidice a Ležáky jasným příkladem.
9-10. června 1942 se to stalo. Už od malička je mi tahle událost každoročně připomínána. Lidice Ležáky jakoby se rýmovaly, jakobych napsala na ně báseň. Báseň o lidské nelidskosti. Nechci psát báseň jen tak, ale tehdy jsem ji jednou napsala, jako reakci, jako pochopení hloubky slova Lidice, Ležáky.
Ve středoevropském kontextu tato událost z roku 1942 se může stát názorným příkladem globální nelidskosti, i když to je v porovnání s hrůzami, které světoví diktátoři po Hitlerovi na lidech ve 20. století vykonali jako kapka v té celé lidské odporné krutosti.
Lidice Ležáky skrývají pro mě v sobě hlubší podstatu.
Je mi jasné, že vypálení Lidic bylo způsobeno také díky českým udavačům, kteří pracovali pro Gestapo. Udali své lidi. A zlo pokračovalo. Nehledala jsem fakta v archívu. Tuším, jsem člověk. Jak jsou známé příběhy zrady, lidské podlosti, zločinu a smrti… chápu člověka takového, jakého jsem ho poznala sama, jak jsem sebe poznala. Lidské hloubky, výšiny a propady do hanby, do zla a nevracení se zpět. Tohle pro mě znamenají i LIDICE, příklad všeobecné hanby ne jen té německé.

 A Lidice zvolali: LIDI!!

 

NELIDICE

Lidice, Ležáky.
Byli jsme lidi?
Byli jsme
jsme nelidi,
Lidi nelidi
lidí je tolik
nelidsky 
ležíme vedle sebe,
na prknech na zemi v hrobech
bez urny
den žehu … den smrti 
nelidský je sen
lidi jsme
nelidi.
Lidice, Ležáky
zvolali:
LIDI!!?

www.MilenaOda.com

 

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s