Sám sobě cizincem českým

Nazdar!

        MILENA ODA

  

      SÁM SOBĚ CIZINCEM ČESKÝM   

 

Češi mají zvláštní vlastnost, doma, tedy v Čechách se sdružují, jsou k sobě přátelští, muži pijí spolu pivo v hospodě, ženy večery tráví spolu buď u vína, piva či ve fitness studiu, celkově mám vždy pocit, když přijedu do Čech, že mi něco uniká, právě ta přátelskost, jakási lidská laskavost, přátelé se oslovují diminutivy, milými slovíčky a zase mám další pocit, že mezi všemi panuje nesmírně přátelská atmosféra, kterou v cizině, tedy většinou v Německu, kde jsem posledních deset let pobývala nejdéle, mi zcela chybí.

A že jo? Chybí! A možná, že je to klam? Hledám odpověď. Já jsem od Němců přijala, nevědomky jakousi tvrdost a chlad, pesimismus, nedůvěru, a tahle vřelost mě vždy překvapí a zahřeje mé zchladlé srdce. Jsem ze stejného těsta, tudíž mi vřelost není cizí, ale nejde tak rychle do žil jako dřív, tedy jako vždy, když jsem tu žila. Ale dokážu se na ni hned zase naladit a vžít se do ní. Musím říct, je mi to příjemné a chtěla bych taková zůstat, přenést to do Německa, ale jazyk, němčina mi to prostě neumožní. Vždy se divím, jak zase v Německu zkamením. To je ten jazyk?! A občas i to okolí, i když všichni tací nejsou, ale je to v atmosféře. Ta typická německá chladnost mě vždy pohltí jako hurikán, a ani to nezpozoruji. Tedy, dřív jsem to nezpozorovala, dnes už jsem k těmto svým proměnám vnímavější, citlivější. Nechci ztratit to, co mě dělá českou a co mě dělá mnou. Jenže mé já se automaticky formuje podle toho, kde žiji a s kým žiji.

Jsem cizinkou, žiji v cizině. Nebýt ani sám sobě cizincem znamená mít okolo sebe lidi sobě podobné. A kde žijí ti podobní lidé, ptám se stále!? Jenom v Čechách nebo i v cizině?

Jaké to ale zjištění! Ta vřelost je typicky česká, leč klamala bych se, kdybych řekla, že je věčná a všude. Když potkám Čechy v cizině, obdržím od nich či předám jim tu samou vřelost, kterou k sobě máme doma? Ne. Češi takoví v cizině nejsou! (Generalizuji, na základě osvětlení charakteru). V cizině jsou totiž „skoro všichni” Češi jiní než v Čechách. Alespoň třeba v Německu.

Je to zvláštní, ale v cizině k sobě už Češi nejsou družní, vřelí a tak přátelští. Najednou jsou někým jiným: čeští cizinci sobě navzájem ale i sami sobě. Na rozdíl od Poláků se Češi vůbec nesdružují – nevytvářejí kluby, společenství či se spolu pravidelně nescházejí. Já jsem to v Berlíně nezažila, snad jen na české ambasádě, ale vždy s určitou distancí. V Německu se druží například i Němci, jež mají vztah k češtině a spolčují se do tzv. Stammtisch a ten večer mluví česky a probírají témata česky a o Čechách. Obdivuhodné. Ale jsou to většinou Němci, kteří tvoří Stammtisch, jen zřídkakdy bychom mezi nimi našli i Čechy. Našli, ale nevydrží pospolu, jako Němci či Poláci. Mohu tvrdit, my to spolčování v krvi nemáme. V cizině, a to teď myslím Evropu, Češi mnohé ze svého češství (rychle) ztrácejí, přizpůsobují se zemi, kde pobývají, žijí. Jsme takoví chameleoni a zároveň sami sobě navzájem cizinci, nepřátelé. Ano. Stala jsem se takovou? V Evropě si nepomáháme, nechceme si rozumět, ale doma ano? Jsem z toho zmatená, protože to pociťuji sama na sobě a nemohu to změnit. Je to interakční, je to v genech, tak jako je charakter národa v genech. Navzájem se podrážíme, anebo se jen setkáváme, ale nechceme pomoct. Proč, proč? Nebo to bude jinak s novou dobou? Chci to moc změnit, ale jak? Kde a s kým začít, vždy to skončí stejně – nezdarem! Ve zradě či v odmítnutí.

Jsme závistiví? Ano, to je český charakter. Jsme nepřející? Ano. Jsme úzkostliví. Ano. Máme malé sebevědomí. Tyto negativní vlastnosti se v cizině provalí jako hráz po přírodní katastrofě. Já to chci změnit. Je to ale silnější než já, snad to ani nejde, ne mezi Čechy – ale i vím, výjimka potvrzuje pravidlo!! Jenže tohle se děje jen v Evropě. Ne třeba v USA. V Americe, tedy v USA, jsme zase přátelé, máme se rádi, jsme šťastní, že se potkáme, v těch dálavách, v těch končinách chceme být spolu, pomoct si. Setkáme se náhle, najednou a jsme vděční za ten kousek vlasti, který nám ten druhý zprostředkovává. A když už jsme došli až tam, až tam za oceánem se usadili, tak se najednou zasněně nostalgicky ptáme: Kde domov můj?

Kolikrát jsem se sama sebe ptala, kde domov můj. Dvanáct let žiji mimo Českou republiku a tuhle otázku si kladu jak v Americe, tak i v Evropě, ale i, ano, i v Čechách. Ano, jsem sama sobě cizincem. Chci být sobě cizincem, to se asi nezmění, leč to máme v naší české hymně.

Vyšlo v Literárních novinách 11/2012.

http://www.literarky.cz/kultura/cteni/8677-sam-sob-cizincem-eskym

Autorka je spisovatelka a překladatelka, žije v Berlíně. Více: http://www.milenaoda.com

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s