DOPIS Z WEWELSFLETHU

 

Milena Oda

 

Dopis z Wewelsflethu

 

 

Jaké to štěstí, tak se konečně mohu zase na chvíli stáhnout do ústraní a psát. Tentokrát zůstávám v zemi, v které žiji už tak dlouho, tedy v Německu. S autem se posunu po dálnici směrem Hamburk, tam se stočím s Labem do německé provincie v oblasti Schleswig-Holsteinu. Zdá se mi to až moc metaforické a poetické, vzhledem k Labi, ke kterému mám celkem úzký vztah. Vyrůstala jsem u řeky Labe, nebyl by rok, abych nešla s rodiči k jeho prameni v Krkonoších. A teď jsem u jeho ústí do Severního moře. Dostala jsem tříměsíční pracovní stipendium Alfréda Döblina od Akademie umění v Berlíně do malého městečka jménem Wewelsfleth. Stejně jako je známá Cena Alfréda Döblina, tak je známé toto stipendium, které se dává pouze berlinským autorům už desítek let. Než jsem sem jela, tak jsem věděla, že dům věnoval Günter Grass městu Berlín, tehdy západnímu Berlínu. Po roce 1989 se toto věnování automaticky přesunulo na celý Berlín. „Alfréd Döblin Haus“ je pouze jméno domu, sám Alfréd Döblin tu nežil. Jak se ale hned po příjezdu dozvídám, žil tu sám pan Grass! Dům mě překvapil zcela historicky původním architektonickým vybavením a historickou nedotknutelností. Úžasný dům, jeden z mála, který tady nebyl za války zničen. Pár originálních domů tu naštěstíještě zůstalo. Tento dům pan Grass zachránil před zpustlostí, proč přišel právš sem, nevím. Dům má tři patra, je velký, prostorný s mnoha místnostmi. Kromě toho, že je ze 17. století, patřil farnímu rychtáři, je moderně vybavený. V domě tedy žil v letech 1972 – 1987 Günter Grass se svými skoro už osmi dětmi! A co víc, mně přidělená pracovna na tři měsíce byla JEHO bývalá pracovna! Jsem šťastná. Pracovna, jako celý dům – je úžasná – ve zcela starém stylu, s pohledem na malý hřbitůvek a kostelík. Jsem tím poctěna, na rozdíl od několika autorů, které to spíš prý stresovalo, že zde pan Grass psal, jak se dočítám z vydané antologie stipendiatů-autorů. Mě ta pracovna naopak velmi inspiruje, jakoby pohání dopředu, s tím, že bych také chtěla napsat takové dílo, jaké napsal on: Plechový bubínek aj. Sedím tu s ním každý den a rozepisuju se, píšu a sním (s ním). Knížku asi nestihnu v takovém formátu, jako byl napsán Plechový bubínek, ale aspoň něco… co? Uvidím, zatím jsem tu krátce! Dům pan Grass pojmenoval po A. Döblinovi, protože byl jím velmi inspirován, jak sám zdůrazňuje. Předpokládám, že místo narození hraje roli, oba se narodili v dnešním Polsku. Günter Grass v Gdaňsku (1927) a Alfréd Döblin (1878-1957)ve Štětině. A tak pozvané autory do Domu Alfréda Döblinavyzívá, nepřímo sděluje: pře/číst! Samozřejmě, že znám román: Berlín, Alexanderplatz, i jeho dvojnásobné zfilmování. Ale víc jsem ani nečetla, tak se tady na něho podívám…

V domě je ještě jeden autor Hans- Gerd Pyka, za měsíc přijede další. Loď má tedy dva členy, kapitáni jsme oba, zdravíme se ahoj, jsme přeci u moře! Tak „ahoj“ chápou Němci… jsem ráda, že ahoj konečně našlo své místo, – v Berlíně, ve vnitrozemí, to na ně působí komicky, ale i vtipně.

Jak se tak pročítám zkrácenou monografií pana Grasse, tak si všimnu, že tak nějak bezděky jdu v jeho stopách – nejdřív se „vylodil“ po Gdaňsku, kde se narodil a vyrůstal, v Düsseldorfu. Tam studoval na tamní Akademii umění, také jsem tam strávila tři roky psaní, v divadle a na univerzitě, poté stejně jako on jsem přešla do Berlína a odtamtud (přes Paříž) se pan Grass přestěhoval přimo sem do Wewelsfleth. Já jsem se tedy také už jinam nestěhovala po Německu, nyní to je můj další přesun z Berlína… tedy jako on do Wewelsfleth! A kromě jiného, když jsem byla nominována 2007 na Ingeborg Bachmann Preis, byl ročník v po všech dnech věnován skupině 47, tedy i Günteru Grassovi. Tak zaznamenávám svévirtuální setkání s ním, zatím ne osobní…

Za tu dobu zde napsal díla, která vyšla po Bubínkovi a do češtiny byla přeložena pouze Potkanka – zde výčet z Wikipedie – (Der Butt (1979), Setkání v Telgte / Das Ttreffe in Telgte (1979), Zrození hlav nebo-li Němci vymřou / Kopfgeburten oder Die Deutschen sterben aus (1980), Potkanka (Die Rattin1986). Wewelsfleth má přístav, který tamní rádi srovnávají s kolegy přístavy v Amsterdamu, Hongkongu či v New Yorku… Vyjíždím k Labi na kole, které upaluje do moře, teď je tedy jěště značně zmrzlé. A pak se seznamuji s 1500 obyvateli žijících ve Wewelsfleth, kteří vzpomínají na pana Grasse. Hospod, barů tu moc není, protože hned naproti našeho domu je správa ústavu Eulenhof již 30 let pro Alkohol a drogově závislí… Je tu tedy jen jedna hospoda „Ebbe und Flut/ Odliv a příliv“, která působí spíš jako obývák, kam občas zajdu na kapůčíno na odreagováni s místními, kteří na mě působí velmi dobře, na rozdíl od Berlíňáků veselí, optimističtí lidé, spojení s mořem jim dělá dobře, dodává jim to jistého světáctví… Nedávno mi paní výčepní vyprávěla příběh z gymnázia v městě Itzehoe. Když měla kdysi analyzovat báseň pana Grasse, tak jako místní z Wewelsfleth šla přímo za ním, protože jeho báseň nechápala. A když ji ji pan Grass vysvětlil, tak to přesně napsala tak, jak ji to on řekl. Učitel ji ale pokáral, že báseň špatně pochopila, a chtěl ji dát špatnou známku, ona se ohradila, že tak ji to řekl přímo pan Grass…! Tak takhle to chodí s interprety literatury. A co víc? 5 kmodtud je městečko, které se jmenuje Glückstadt, tedy Městečko štěstí, tak snad to štěstí bude vyzařovat až do mé pracovny ve Wewelsfleth a napíšu něco skvělého (grassovského) …

 

 

 “Dopis z Wewelsflethu” vyšel v Literárních novinách č.10-2012: http://www.literarky.cz/kultura/cteni/8677-sam-sob-cizincem-eskym

Více o mých nových knížkách: http://www.milenaoda.com

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s