Divertissement hongrois v maďarské Pécsi

S porcelánem Zsolnay v Pécs 

Milena Oda

Divertissement hongrois v Pětikostelí neboli různorodost maďarské Pécsi.

Publikováno v Literárních novinách 33- 16. srpna 2010

Do Pécse – v tomto roce evropského města kultury – jsem byla pozvána autorem a iniciátorem stipendia pro spisovatele Károly Mehecem jako „writer in residence“ na jeden měsíc. Maďarsko považuji za sympatickou zemi. O svém pobytu jsem měla napsat deníkový zaznám. Napsala jsem ho německy, vyjde v tamní antologii maďarsky. Nyní napíši o městě i česky.

Městem jsem se den co den procházela, ale celé město bylo velké staveniště, a připravovalo se na rok kultury. Podle všech zpráv z Pecse je nyni město tiptop zcela v duchu postkomunisticke modernizace.

Tamní nazývají oblast bránou do Balkánu. Ta malá branka leží na hranici k Chorvatsku. Kdo zavítá do tohoto jižního cípu střední Evropy nedaleko Dunaje, kousek od Moháče, jako vlaštovka stěhující se do teplých krajin a připravující se na chladné počasí jako já z Berlína na podzim v říjnu, bude s hello nebo hallo přivítán ve slunečném mediteráně laděném městečku. Celý říjen vládlo nezvyklé, přijemné léto.

Přiletěla jsem z Berlína do Budapešti. Odtamtud jsem odjela z nadráží Keleti pál. rychlíkem, podobným těm naším směr Pécs. Jela jsem 4 hodiny, z toho jsme hodinu někde na poli stáli, nikdo cestující o ničem neinformoval, ale i kdyby mě jako spolucestujícího informovali, tak bych se důvod stejně nedozvěděla. Jen se na něco nezeptat, to bylo poselství z Maďarska, kde se odpovědi v cizím jazyce jen tak rychle nedočkáme! Ale nakonec jsem dorazila do Pecsi, kde na mě už hodinu čekal Karoly, který tam čekal, protože ani jemu nikdo nemohl říct, jak dlouho bude mít vlak zpoždění… A nechtěl riskovat, že bych se citila v Pécsi hned po příjezdu ztracená. To bych se možná cítila, protože jsem adresu své residence nevěděla, ale  už  na nadraží byla atmosféra podobná té naší, takže jsem se tak cize necítila. Ale přeci jen tu sálala jiná energie, hned jsem poznala, že země mi nabídne něco neznáměho: ugrofinský jazyk mě pohltil zcela. Stejně jako město.

Město plné nápisů, tolik slov okolo, kterým nerozumím. Nejde rozumět vůbec ničemu! Tak to zkusím anglicky, – ne ne, kývají, že nerozumí. Německy, také – ne? Snad jen někdo! Francouzsky? Rusky bylo by možné, ale to tedy také ne… Tak zbývá jen Magyar. Jen maďarsky. A už se vyloďuji na ostrov zvaný Maďarsko, země také bez moře. Roztomilé městečko Pécs odvozeno od slovanského Pechum, česky Pětikostelí, stejně jak ho už nazývali Římané Quinque Ecclesiae a Němci Fünfkirchen. Správně by se město mělo jmenovat Sedmikostelí, protože chtíč katoliků toužil ještě po dalších kostelech, je ve městě nakonec sedm kostelů. Na tak malé město (157.000 obyvatel), je tu hodně kostelů… Kolik kostelů, tolik kulturních vlivů? Tisíciletí staré město, které lemuje pohoří zvané Mecsek.

Nedaleko Pecse je i známá vinařská oblast Vilány. Tam jsem si zajela a bylo tam hned poznat, že tam jezdí turisté pít a za zábavou. Některé části oblasti byly nevkusně zařízené, jakoby tamní, jejichž kultura je originální, chtěly západním hostům jejich vkusem vyjít vstříc.  Koneckonců všude to funguje stejně, když se chce moc vyjít vstříc a nerozpozná se vlastní originalita

Zde se míchaly „kultury“: římská, katolická, židovská, turecká, německá a naposledy komunistická. Město tak dostalo skutečně zajímavou tvář: v centru stojí na hlavním prostranství tzv. Széchenyi tér mošé, na které se vypíná půl měsíc do toho je vsunut katolický kříž, vypadá to zajímavě a smířlivě. Nedaleko centra se nachází malý stále zachovalý 23 metrů vysoký minaret. Příjemnou procházkou ulicemi a kolem impozatních barokně klasicistních budov, kudy jsem vždy ráda chodila a četla německy psané tabule či nápisy, jednoho dne natrefím na římské lapidárium – podzemní římsko-katolické kobky a základy chrámů či hroby. Překvapuje mě originalita, jak si s podzemními památkami vypořádali. Zvrchu je je možné vidět přes těžké sklo. Opatrně se procházím po dějinách Evropy… Velká čtyřvěžová mohutná katedrála zabírá neskutečně místa a vypíná se celkem majestátně na malém vrcholku města, stavbu dolaďuje  sympatický park právě s římsko-katolickými památkami. Maďarská mohutnost, kterou známe z Budapešti v tomto jemném maloměstě nemá takový prostor, ale je tu cítit všude v malém.

Jedinečný Jugendstil je zde vidět na budovách hotelu Palatinus na Karoly Utca a budovy pošty – jen vhodit dopis do schránky je až neúctihodné. Obě budovy jsou skutečně impozatní, hotel by mohl být i dějištěm filmu Jiřího Menzela. Jeho, stejně jako Bohumila Hrabala v Maďarsku milují. Zrovna jsem tam byla, když se tam konal malý filmový festival, tak jsem to slyšela víckrát. I prý pan Menzel již v několika maďarských filmech hrál. Vůbec Čechy mají Maďaři v oblibě.

Pokračuji dál v prohlídce města pěšky. Již v 19 století se stal významnou značkou ve střední Evropě Zsolnay porcelán. Byla jsem na exkurzi v tamní architektonicky velmi zajímavé, ale celkem bohužel zchátralé fabrice. Sem se peníze na obnovu města na rok kultury nedostaly. Porcelán je na můj vkus silně kýčovitý. Snaží se do něho dostat moderní prvky, aby drželi krok s dobou, což se celkem daří, ale jsou teprve na začátku modernizace. Drahý porcelán už nehraje takovou zásadní roli jako za k.k. monarchie. Důležitým prvkem je také v architektuře. To mě fascinovalo, barevné majoliky a porcelánové kreace najdeme jak na střechách (po celém Maďarsku), na fasádách domů, ale i na fontánách. Dvě významné jsou hned v centru. Jedna fontána známa jako Zsolnay, a druhá je schovaná v jedné budově úřadu, kousek od ní (bohužel nevim, jak se ten úřad nazývá). Zsolnay fontána stojí na konci Széchenyi tér. Tam se sny a přání stávají skutečností. Taková je maďarská pohádka: Když si koupíte visací zámek, pověsíte ho na plot v tzv. Čtvrti umělců, kde jsou mimojiné tři muzea umělců Csontváryho muzeum, Vasarelyho museum a Muzeum Zsolnayje. Zde jsou dva obrovský ploty, kde  podobně jako v každém hlavním evropském městě (možná kromě Prahy?) visí tisíce zámků, jako symboly lásky. Zámek na plotě zavřeme, něco pěkného si přejeme a pak utíkáme dolů po Széchenyi tér hodit klíč do kašny. A to nevíme, že vyskočí žabák – princ, který maďarsky řekne „Szeretlek“ – „miluji tě“. Tak se ho zeptám, ať mi to vysvětlí. „Já“ je v “k”, “tě” je v “l” a sloveso “milovat” je szeret. A já se pousměji, líbí se mi nejen, co říká, ale i maďarština jazyk plný e, a na to on mi už jen řekne: Édeském, mé zlatíčko! Tak takhle to chodí s láskou v Pětikostelí u Zsolnayho kašny. A láska je na světě! I já jsem se nechale inspirovat e a maďarštinou, moje první německy psaná povídka se jmenuje „Ferenc“.

Zajímavá je zde i komunistická architektura, která snad nemá v jiných bývalých komunistických zemích obdoby. Zcela originální jsou kompozice těchto socialistických staveb. Zvolené formy jsou tak vyjimečné, že opticky doplňují celkovou zvláštnost tohoto malého města. Není divu, že odsud pochází op-artový umělec Viktor Vasarely či zástupci stylu Bauhausu jako byli Moholy Nagy a  Marcel Bayer. Je to skutečně regionální rarita. Bauhausu z Pětikostelí je tento rok věnována velká výstava, která se na podzim přesouvá do Berlína. A koneckonců je ve městě i mohutná synagoga, která do všech stylů nenápadně zapadá.

Co nás spojuje s Maďary je naše jazyková izolovanost, kterou k nám západní země pociťují. Jak už jsem na začátku naznačila Maďaři alespoň v Pécsi nebyli schopní se mnou mluvit jinak než maďarsky. Byla jsem až šokovaná, že komunikace skutečně nefungovala. Mlčky jsem se procházela městem, po několika komunikačních nedorozumění jsem se už nesnažila se na něco zeptat, s někým navázat rozhovor. Moje německé smysly zaznamenaly slova jako klappol, když něco klapne, stimmol, když něco štimuje, a koneckonců s hello či hallo jsem byla vždy přivítána.

V mém oblíbeném kafé „Semiramis“ mi vždy vlastník udělal na pěně kapučína srdíčko, jako výraz sympatie. Jeho manželka zase vykreovala květinu. Víc jsme si říct nemuseli. Stačilo se usmát a říct „kösönem“ – děkuji.

Jazykově jsem se v Pécsi cítila celkem izolovaná, ale i to je inspirativní. My Češi máme daleko hlubší vztahu k cizimu jazyku, ovládáme lépe cizí jazyky. S Maďary to jde v komunikaci celkem pomalu. Poznáním pro mě je, že k maďarské kultuře mají „západní“ kultury nebo alespoň německá kultura větší pochopení a jeví větší zájem, než k české. Nezbavím se asi přesvědčení, že naše česká kultura a jazyk je pro „západní“ kulturu nepřístupný. Kulturně jsme víc izolovaní než Maďaři. Ti se ale o odbourávání své izolace snaží, Češi ne. (Nebo ne tak, jak by to bylo potřeba.) Je slyšet o jejich nacionální hrdosti.

Další zajímavostí tohoto města je, že zde stále žíjí němečtí Švábové – německy – Donauschwaben. Svoji německou kulturu nadále pěstují a jí žijí, rovněž jsou Německem podporováni. Je tu německý rozhlas, literárně-kulturní dům „Lenau Haus“, kam jsou zváni němečtí autoři na stipendium a studují zde  němečtí studenti na tamní universitě. Odkud přesně toto slovo pochází, když přistěhovalci v 18. století přišli z celé „západní“ Evropy, i z Čech a Moravy, doposud nevím. Všichni „emigranti“ jsou do tohoto jednoho pojmu shrnuty. Tak mě napadlo, jestli tito západní přistěhovalci nebyli Maďary vtipně označováni nejdřív jako „Schwalben“ (což je česky vlaštovky) a pak dennodenním vtipkováním o vlaštovkách, které přilétají směrem k  Dunaji vzniklo „nedopatření“ Schwaben… Donauschwaben (teď se možná historici bouří, ale to má být takový lakonicky vtip vzniklý na německém podkladě). Vlaštovky lítají na podzim na jih. A tak to muselo být s tamními přistěhovalci, vlaštovkami, ptáky stěhovavými.

A nezapomenu na tašky plné pálivých paprik, které se tou dobou po městě nosí jako paráda. Plněné papriky, maďarský guláš, langoše a kaštanový krémový pohár jsem v Péci nemohla minout. Láska prochází žaludkem, do Pecse jsem zamilovala i s princem ve studni. I to patří k životu vlaštovek. A po přijemném residenčním pobytu zase stěhovala zpátky – přes Budapešť do Berlína. A pak na chvíli ještě do Vídně, kde byl týden „Beach Pécs 2010“. Umělci z Pécse, ale i „writer in residence“ byli pozváni reprezentovat ve Vidni město sedmi kostelů, a vyprávět, jak ho oni proživají či ho zažili. Když jsem viděla Collegium Hungaricum ve Vídni a srovnala ho s ještě modernějším v Berlíně, tak se mi jen utvrdil pocit, že Maďaři mají velký vztah k  domům a architektuře. Pokaždé se stát reprezentuje v honosném stylu s pozoruhodnými, mimořádně nápaditými stavebními elementy.

Díky ideji evropských kulturních měst je tak slyšet o takových městech jako je Pécs, o které jsem předtím nikdy neslyšela… a teď se tohle malé město zarylo v mém srdci. I to se stává vlaštovkám stěhovavým.

.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s